Naučná stezka Babiččino údolí

Česká Skalice
Naučná stezka vede od areálu Barunčiny školy v České Skalici do Ratibořic a pokračuje až k Rýzmburskému altánu. Její trasa je dlouhá 7,5 km a má 18 informačních tabulí a 7 literárních a přírodovědných zastavení.
AutobusemČeská Skalice, Husovo náměstí, 100 m | Česká Skalice, Malá Skalice, 600 m
VlakemČeská Skalice, žel. st., 1 km

Zastavení č. 1

Dřevěná budova školy stávala v České Skalici pod náměstím již od středověku. V době, kdy ji navštěvovala Barbora Panklová, byla dvoutřídní, v době, kdy se stěhovalo vyučování do opravené kamenné budovy radnice (1864), měla již třídy tři. Dnes je v areálu Barunčiny školy zpřístupněna třída, vzorově vybavená podle povídky B. Němcové. Pan učitel, dále pak světnička pana učitele a expozice militarií z pruskorakouské války roku 1866. 

Zastavení č. 2

Muzeum Boženy Němcové sídlí v bývalém Steidlerově hostinci – centru slavností jiřinek, které zde poprvé proběhly roku 1837. Jejich součástí byl tehdy jiřinkový ples, na němž krátce po své svatbě tančila Barbora Němcová. Součástí muzejního areálu je Textilní muzeum TIBA a středověká tvrz, na níž se dodnes na přelomu srpna a září konají výstavy jiřin. 

Zastavení č. 3

Babiččino údolí bylo vyhlášeno státní přírodní rezervací v roce 1952. Název Babiččino údolí však pochází již z roku 1878. Tehdy jej tak nazval Otakar Jedlička – lékař a spisovatel ze Smiřic. 

Zastavení č. 4

Před sto miliony let bylo území Babiččina údolí dnem mělkého moře. To, jak se postupně usazovaly jednotlivé vrstvy na dně, je možné pozorovat hned při vstupu do Bažantnice. Dobrý pozorovatel může objevit ve zvětrávající opuce zkameněliny druhohorních mlžů. Zvětrávání má na svědomí i vznik puklin a chodeb ve skále. O nejznámější chodbě (Koldovce) se vypráví, že ji vybudoval husitský hejtman a že vedla až do náchodského zámku. 

Zastavení č. 6

Luka v údolí byla dlouhou dobu podmáčená a málo úrodná. Vlastníci polí si tedy přizvali luční mistry ze zahraničí a jim se podařilo vybudovat unikání systém meliorací (v letech 1848 a hlavně 1874), tj. kanálů, propustí a struh, pomocí nichž bylo možné předejít zamokřování. Po melioračních zásazích vzrostla dvojnásobně úspěšnost sklizní. v dnešní době je tato technická památka velkého významu v zanedbaném stavu a neplní svou funkci. 

Zastavení č. 7

Cesta Bažantnicí tvoří myšlenu hranici mezi půdou na svazích a půdou luk, která se díky častým záplavám stala úrodnější. Typ půdy předurčuje typ porostu, jenž se na ní uchytil. Na svazích proto rostou např. habr obecný, dub letní, javor klen, z keřů bez černý atp., ve stromovém patře lužního lesa pak např. jasan ztepilý, dub letní a olše lepkavá, z keřů nejčastěji střemcha evropská. Příroda v Babiččině údolí poskytuje hojnost potravy a úkrytů ptactvu. Žije zde většina druhů našich sýkor – nejčastěji koňadra a modřinka, lejsek šedý, žluva hajní. V keřích má domov pěnice černohlavá, v dutinách stromů špaček obecný, žluva zelená, strakapoud velký. Tak, jak se střídají jednotlivá roční období, mění se i porost v údolí. Na jaře rozkvete lýkovec jedovatý, jaterník podléška či prvosenka vyšší, v létě údolí ovládnou suchomilnější rostliny jako mařinka vonná či lilie zlatohlavá. Na mokřejší půdě pak roste tužebník jilmový či kozlík lékařský. 

Zastavení č. 8

Šlechtičtí majitelé Ratibořicka postupně přetvářeli svůj majetek tak, aby dobře vyhovoval jejich záměrům a životnímu stylu. Na počátku 19. století, kdy v Ratibořicích žila mj. i Božena Němcová (tehdy Barbora Panklová), ovládl společnost romantismus. Lidé se zálibně dívali do minulosti, vzrostl zájem o přírodu. K životnímu stylu šlechty patřil i lovecký (čajový) pavilon, postavený v císařském slohu napoleonské doby – empíru. Příjemné okolí pavilonu umocňují mohutné dřeviny – ořešák černý, dub letní a metasekvoje čínská. 

Zastavení č. 9 až 12

Ratibořický zámek postavili na počátku 18. století Piccolominiové v barokním slohu, počátkem 19. století jej pak Kuronští přebudovali v moderní empírové sídlo. Zámecký park nechala vybudovat vévodkyně Kateřina Zaháňská. Rozkládá se na ploše 5,6 ha, má tvar elipsy a na okrajích přechází plynule do volného porostu. V parku se nachází velké množství dřevin domácího i cizokrajného původu. Typickými severoamerickými druhy jsou např. liliovník tulipánokvětý a jedlovec kanadský. Odolnější dřeviny byly vybírány s ohledem na podhorské podnebí, v němž park leží. Při rekonstrukci parku v roce 1972 bylo napočítáno 124 druhů a kulturních variet dřevin. 

Zastavení č. 13

Původní panské bělidlo, kde Panklovi bydleli po svém příjezdu do Ratibořic v létě roku 1820

a kde Barunka prožila šťastné dětství, stávalo poblíž starého zámeckého skleníku vedle ovocné zahrady. Kolem roku 1830 nařídila vévodkyně Kateřina Zaháňská panské bělidlo i skleník zbořit, zrušila ovocnou zahradu a nedaleko zbořeného bělidla přikázala postavit nový skleník s bytem pro zahradníka. Ke skleníku rozšířila zámecký park a u mlýna zřídila novou kuchyňskou zahradu pro pěstování zeleniny a okrasných rostlin. Panklovi dostali vlhký sklepní byt o dvou místnostech a tmavé kuchyni pod ratejnou v ratibořickém dvoře. Babička již tehdy s rodinou nebydlela, neboť odešla k nejmladší dceři do jiného bytu a později do Vídně. Tam v chudobě zemřela. Panklovi se v roce 1845 odstěhovali s vrchností do Zaháně v Dolním Slezsku, oba rodiče Boženy Němcové v Zaháni zemřeli, sourozenci se v cizím prostředí poněmčili. 

Zastavení č. 14 a 15

Sousoší Babička s dětmi je dílem Otto Gutfreunda. Na základní kámen pomníku poklepal v roce 1920 sám Alois Jirásek, odhalení díla se v roce 1922 stalo velkou událostí. Panskou hospodu postavil v padesátých letech minulého století Dominik Celba, syn ratibořického hostinského a bratr Kristly Celbové, známé z povídky Babička. Do mlýna se v roce 1771 přiženil děd Mančinky, Barunčiny starší kamarádky, mlynář Antonín Ruder. Jeho potomci prodali mlýn vrchnosti. 

Zastavení č. 16

Staré bělidlo postavil v roce 1797 mlynář Ruder. Přízemní jednopatrovou stavbu získala ve čtyřicátých letech 19. století ratibořická vrchnost a nechala k ní přistavět jednopatrovou kamennou prádelnu, která stojí na místě dodnes. Panklovi v bělidle nikdy nebydleli, Němcová zde však strávila příjemné prázdniny se svými dětmi v roce 1844. Při regulacích řeky a stavbě zavodňovacího systému luk se podoba ratibořického splavu (tzv. Viktorčina) měnila. Poslední podoba pochází z dvacátých a padesátých let 20. století. 

Zastavení č. 17, 20 a 21

Řeka Úpa, která tvoří osu Babiččina údolí, pramení na hřebenech Krkonoš. Přestože jde

o poměrně klidnou řeku, vypovídají kroniky – a pochopitelně i Babička – o jarních povodních, které dokázaly zaplavit velkou část údolí. Dnes Úpě odebírá vodu přehrada Rozkoš, jež ji předává dále řece Metuji. Břehy řeky byly v minulosti často oslabovány v důsledku vyřezávání břehových porostů, okolí potom trpělo účinky příčné cirkulace vodního proudu, usazováním naplavenin a přemnožením ondater. Pro zpevnění břehů se dnes užívají olše lepkavé, jejíž kořeny dokáží vodní proud na nárazových březích vhodně usměrnit, nebo smíšený porost, jenž v přímých úsecích řeky lépe odolává podemílání. V Babiččině údolí se tok Úpy zpomaluje, což má vliv na obyvatele tohoto úseku řeky. Žije zde kapr obecný, štika obecná, lín obecný, vzácně se vyskytují pstruh potoční a okoun říční. 

Zastavení č. 22

Babiččino údolí leží v mírně teplé oblasti. Vzhledem k rozličnému vzrůstu břehových porostů, rozdílnému sklonu svahů atp. se však v různých místech projevují značné mikroklimatické rozdíly. V údolí tak najdeme místa velmi suchá (Bílý kopec) i velmi vlhká (území pod kopcem u Bílého mostu). Různý původ ovlivňuje taký typy půd, jež se v údolí nalézají – nejčastějším typem půdy jsou zde podzoly, na náhorních plošinách nad údolím se pak vyskytují obdělávané hnědozemě. 

Zastavení č. 23

Stromový porost v údolí není již zdaleka původní. dnes je zde převažujícím druhem stromu smrk, na některých svazích v údolí se však dosud zachovaly dubohabrové háje a v lužních polohách doubravy. Vedle dubu letního se v nich ve velké míře uplatňuje jasan ztepilý. v Babiččině údolí roste řada rostlin chráněných, některé rostliny se zde vyskytují vzácně, jiné jsou ohroženy. Není proto dovoleno rostliny v rezervaci trhat, vykopávat ani jinak ničit. 

Zastavení č. 24

V Babiččině údolí hnízdí asi osmdesát druhů ptáků. Někteří žijí při okrajích lesů, jiní v zámeckém parku či v zahradách. Jmenujeme alespoň konipasa horského a lučního, z dravců pak káně lesní nebo poštolku obecnou. Údolí patří k nejvýznamnějším nalezištím měkkýšů v Česku-na obou březích řeky bylo napočítáno na devadesát druhů lužních, vlhkomilných, lesních, skalních a vodních! Ve vlhkých lesních porostech žijí i obojživelníci (mlok skvrnitý), rovněž tak ve vodním prostření (kuňka obecná). Plazi jsou zastoupeni užovkou obecnou. Ze savců stojí za zmínku např. rejsci, hraboš polní, dále pak veverka obecná, kuna skalní, z kopytníků se zde hojně vyskytuje srnec obecný. 

Zastavení č. 25

Rýzmburský altán, místo setkání paní kněžny s babičkou a dětmi, byl zbudován roku 1798 za Petra Turonského, otce Kateřiny Zaháňské, ze zdiva rozpadajícího se hradu Rýzmburk. Zásadní úpravy doznal altán v roce 1912, kdy původní stavbě hrozilo zřícení. Výhled z altánu se otvírá do tří stran – za jasného počasí je vidět k Turkyni, na Boušín, k Červenému Kostelci, Malým Svatoňovicím a Jestřebím horám.