Mohutný obelisk ze slepence s vysokým litinovým křížem na hromadném hrobě 480 padlých z Fragnernovy brigády. Vysvěcen 28. 6. 1867.

Vzpomínka:

„Pole poseté mrtvolami vypadalo hrozně… Mezi těsně vedle sebe, z části přes sebe ležícím mužstvem ležel velitel brigády, pohledný starší důstojník, zpola na svém mrtvém koni, vedle další kůň a jeden důstojník, patrně jeho adjutant. Pár mrtvol mělo ztuhlou ruku zaťatou v pěst, vztyčenou vzhůru.“

(ze vzpomínek pruského gen. von Lignitze)

Gustav Fragner Edler von Fragnern

Generálmajor u VIII. armádního sboru

Narozen 27. 5. 1809 v Jaroslawi v Haliči. Syn majora. Po pečlivé výchově v domě rodičů se mu dostalo první vojenské výchovy v plukovní vychovatelně v Prešově. Poté přišel 21. 11. 1821 do VAMT, z níž byl vyřazen 9. 10. 1827 jako praporčík k pěšímu pluku č. 34. Dne 1. 4. 1831 postoupil na podporučíka, 1. 2. 1835 na nadporučíka, 1. 6. 1843 na kapitán-poručíka, 16. 10. 1844 na setníka, 3. 3. 1850 na majora a 5. 3. 1853 na podplukovníka. Při služební horlivosti a neúnavné snaživosti, kterou vyvíjel, mu bylo již jako praporčíkovi svěřeno velení plukovní chlapecké vychovatelny. Později svou aktivitu prokázal s nejlepším výsledkem jako učitel v plukovní kadetní škole. Neméně záslužný byl jeho více jak čtyřletý výkon funkce plukovního adjutanta. Působení v této funkci mu dalo základ jeho rozsáhlých administrativních znalostí, jakož i rozhled a jistotu v jednání, kterou později uměl úspěšně zužitkovat jako velitel pluku. Roku 1848 byl setníkem a hlavním verbovacím velitelem v Košicích. Truchlivý osud, který v této epoše vyrval několik izolovaných jednotek a osob v rakouské armádě se ho dotkl a to částečně následkem neuspořádaných poměrů u pluku, k němuž příslušel. Podařilo se mu však s nasazením života uprchnout přes Halič do Vídně, aby se zde aktivně zapojil do válečného tažení. Byl přidělen k vrchnímu nemocničnímu ředitelství, kde sloužil k všeobecné spokojenosti. Roku 1849 zřídil polní špitál v Kaiser-Ebersdorfu. Rovněž během následujících mírových let osvědčil při různých příležitostech svou vojenskou zdatnost. Při reorganizaci pěšího pluku č. 34 na podzim roku 1849 došlo pod jeho velením ke zformování III. praporu. Roku 1851 se s plukem dostal do výcvikového tábora u Olomouce a u příležitosti přítomnosti ruského cara jím byl 14. 6. 1851 dekorován Řádem sv. Stanislava 2. třídy. Po té následovalo 6. 2. 1855 jeho transferování k pěšímu pluku č. 32 a krátce nato ho stihly trpké rány osudu. Ve stejném roce ztratil svého nejstaršího syna Carla krátce předtím, než byl vyřazen z akademie. O několik měsíců později mu zemřela v Pordenone během cesty do Milána na choleru manželka (rozená Blumová). Dne 14. 9. 1857 sám utrpěl velmi komplikovanou zlomeninu nohy, čím byl na dlouhý čas vyřazen ze služby. Dne 20. 3. 1859 byl povýšen na druhého plukovníka u pěšího pluku č. 51 a 8. 4. 1859 byl jmenován velitelem pluku. V době francouzské blokády Benátek v roce 1859 se s plukem nacházel v posádce obránců. Protože krátce nato následoval mír, nebylo mu dopřáno, aby dal plně najevo svou válečnou zdatnost. Nicméně držel svůj pluk ve všech odvětvích služby a odborné přípravy pevnou a jistou rukou. Mírové epochy, která nyní následovala, využil k tomu, aby pluk udržel v dobré kondici a údernosti. Co se týče odborné přípravy, tak ho dostal na takovou úroveň, že pluk byl označován za spolehlivou jednotku, čehož jsou dokladem četné pochvaly a uznání, která sklízel se svým plukem.

Roku 1866 však neměl možnost vést svůj pluk do pole, protože byl jmenován brigadýrem u VIII. armádního sboru. Předal 8. 5. 1866 velení pluku svému nástupci a odebral se k výkonu nové funkce. Dne 11. 6. 1866 byl povýšen na generálmajora. Polního tažení proti Prusku se zúčastnil se svou brigádou ve svazku severní armády bitvy u České Skalice 28. 6. 1866.

K 15. hodině poté, co se brigáda zcela rozvinula od levého břehu Úpy severně Skalice až k železničnímu náspu ve směru proti Klenům, aby se ve spojení s další brigádou sboru vzepřela nepřátelské přesile, jel Fragnern, na ruce a noze již lehce raněn, dopředu, aby pozoroval chod boje a učinil pak další dispozice. Byl však takřka současně zasažen do prsou několika kulkami.

Jeho mrtvola byla pohřbena nejspíše v masovém hrobu na tzv. Steidlerově poli. Později bylo úsilím jeho majitele Steidlera označeno oddělené místo, na kterém dcery padlého nechaly zřídit důstojný pomník.

Farář Josef Samohrd v zápisu do knihy zemřelých k podporučíkovi Emilu Göttlicherovi uvádí, že byl pohřben ke generálu Fragnernovi, čímž zpochybnil samostatnost generálova hrobu.

Zdroj: Libellus Honoris c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866, Jaroslav Dvořák, 2011